Díl 3. můj kamarád Hondour

29. srpna 2016 v 11:03 | Fialka Bellossom |  příběh dvojčat Pearsových

Díl 3. můj kamarád Hondour


V milulém díle se Radim a Cassandra dostali do nebezpečí, ale díky nové kamarádce Camille vše dobře dopadlo.

Ráno nadešel čas loučení. Všichni věděli, že ten čas nadejde. Camille totiž ještě zůstávala v pokémonském středisku, zatímco Radim s Sandrou šli dál. Camille je navedla na jednu z lesních cest, která vede k dalšímu městu. Naši sourozenci se rozloučili a vydali se na cestu. Radim jen doufal, že nenarazí na další pokémoní mládě. Byli v lese, Cassandra pořád koukala po pokemonech, ale Radim už to vzdal. Jeho sestra pořád brebentila. O módě, o svém snu, o všem možném. Nenamáhala se ani ztišit hlas, mluvila spíš ještě hlasiěji než obvykle. Jednou za čas se podivila, proč tady nejsou pokemoni, ale nenechala Radima, aby to vysvětlil. Najednou uslyšeli zavytí.

Sandra vyděšeně chytla Radima za ruku. Ten ji jemně setřásl a šel za zvukem. Zdálo se mu, že v tom zavytí slyší smutek. Cassandra se ho marně snažila zastavit. Zanedlouho narazili na hondoura. Byl celý rozklepaný, vyhublý a vyděšený. Navíc byl sám, což bylo neobvyklé. "Máš tady někde smečku?" Zeptal se ho Radim, ale vyčerpaný pokemon zakroutil hlavou a znovu zavyl. Pokusil se vstál, ale hned zase padl. Radim mu kouknul na nohu a zděšeně zistil, že je poraněná. Vytáhl atlas a zistil, že kousek odtud je léčitelská stanice pro pokemony. Bylo to blíž než pokemonské středisko. Podřepl k hondourovi a řekl mu: "hele, cestovat sice nemůžeš, ale co kdybychom tě chytili a zanesli do léčitelské stanice?" Hondour zavrčel. Radim rychle dodal: "neboj, pokud nebudeš chtít jít s námi, tak tě vypustíme zpět do přírody." Pokemon tedy souhlasil. Radim se otočil na svou sestru, zda si chce chytil pokemona. Ta nepatrně zavrtěla hlavou.

Radim vytáhl pokebal a hodil ho po hondourovi. Pokebal se chvíli vrťel a pak pohasl. Radim ani chvíli nepočítal s tím, že hondour bude chtít zůstat. Vydal se na cestu. Cassandra šla hned za ním. Radim se jí zeptal:" proč sis nechtěla chytit prvního pokemona? Ještě včera jsi nás málem zabila, když si chtěla chytit tedyursu." Sandra se na něj podívala, jako by to bylo nad slunce jasné:" Bratříčku....tenhle pokemon, nebyl ani trochu roztomilý. Jako budoucí showmenka musím mít jen samé roztomilé, pěkné, zajímavé a atraktivní pokemony. Tamten nespadal ani do jedné z kategorií. Jsem dokonce ráda, že tedyursu jsem nechytla." Radim na ni šokovaně pohlédl. V jeho očích se zračila otázka: "nezdál se ti roztomilý?" "Zdál, byl roztomilý, ale po tom, co jsem viděla v co se vyvine" odpověděla mu sestra. Radim se jí to nepokošel vymluvit. Když se Sandra pro něco zapálí, nikdo už ji nepřesvědčí. Jen ho mrzelo, že má takový pohled na pokemony. Vždyď všichni jsou krásní.

Oba šli rychle, ale tak, ať stíhají vnímat cestu a nezabloudí. Povedlo se jim to a asi za hodinu stáli před léčitelskou stanicí. Vešli dovnitř a přivítala je usměvavá paní. "Ahoj, našel jsem jednoho hondoura, mohla by ses na něj prosím podívat? Paní přikývla a Radim vypustil hondoura z jeho pokebalu. Paní se zarazila a zeptala se: "Kde máš trenéra?" Hondour zavyl tak teskně, že to nemohlo znamenat nic jiného, než to, že trenér ho opustil. "Ještě jsem se nepředstavila, jmenuji se Miroslava. Hele, jestli chceš, mohl bys mi pomoci, ten úraz není moc vážný a příště budeš vědět co s tím" řekla mu ta paní. Radim souhlasil. Miroslava se začala věnovat hondourovu zranění a přitom vysvělila Radimovi,co provádí, aby příště mohl takovému pokemonovi pomoci. Také mu řekla, že hondour si tu pár dní poleží, do rány se mu dostala infekce. Zatímco hondour spal, Miroslava pověděla Radimovi a Sandře, která se předtím někam nenápadně vytratila a teď přišla, příběh. Vykládala jim, že od mala chtěla léčit pokemony. Proto poctivě studovala a po čase si postavila chaloupku v lese. Měla sloužit k léčení pokemonů. Řekla jim, že hlavně léčí divoké pokemony, že často chodí po lese a hledá je. Pověděla jim, že sem tam se za ní zastaví i trenéři, kterým také ráda pomůže.

Pak za ní jednou přišel trenér právě s tímto hondourem, který byl vyčerpaný z boje. Choval se ke svému pokemonovi s úctou, ale nevypadalo to, že mu na něm doopravdy záleží. Bohužel odešel hned po tom, co ho vyšetřila. Nechápe, kde k tomu úrazu přišel, ani proč ho trenér opustil.

Hondour spal asi ještě hodinu. Radim u něj seděl. Hned jak se probral, se ho zeptal, jak se cítí. Hondour svým pohledem naznačil, že dobře a chystal se vstát a odejít. Raim ho však zadržel. Hondour se na něj podíval výrazem, který mohl říkat jediné: "říkal jsi, že budu moct odejít!" Radim mu vysvětlil, že odejt může pokud bude chtít, ale ne teď. Že má pár dní počkat. Viděl v hondourových očích, že mu nevěří. Podřepl k němu a pověděl: "neboj, vím jak to vypadá, ale není to tak. Co jsem řekl, stále platí. Až budeš zdravý, budeš se moct rozhodnout, zda od nás chceš odejít. Zatím však nejsi úplně zdravý. Do rány se ti dostala infekce a Miroslava....eee, paní ošetřovatelka" opravil se, když zchytil hondourův tázavý pohled "říkala, že by bylo vhodné tu pár dní zůstat, ať s ní můžeš bojovat." Hondour se vráil do postele a lehnul si.

Radim a Sandra strávili v léčitelské stanici už pár dní. Hondour sílil kždým dnem. Miroslava mu po pár dnech řekla, že zítra už bude zdravý. Noc předtím, než ho propustila přišel Radim do jeho pokoje. Přistihl ho, jak kouká z okna na hvězdy. "Co se děje?" Zeptal se ho. Za těch pár dní se seznámili a hodně zblížili. hondour Radimovi vyprávěl o svém bývalém trenérovi a o tom, jak byl na něj našvtaný, že ho opustil. Jen za to, že neporazil divokého sentreeta. Hondour se na něj smutně podíval. Naznačoval mu, jak si cení toho, co pro něj udělali. Jak on a jeho totodile, tak Miroslava se svými pokemony. Dokonce i Sandra se občas zapojila se svou chikoritou. Radim se na něj usmál. "Nemáš vůbec zač. Rád jsem ti pomohl. Ostatní určitě taky. Těšíš se zpátky do divočiny?" Zakončil otázkou. Hondour se na něj podíval. On viděl v Radimově pohledu to, že celou dobu počítal, že se vrátí. Radim zase viděl v očích hondoura, že váhá. Viděl v nich jeho pochybnosti. Sednul si k němu a pověděl mu: "neboj, rozhodneš se správně. Poslouchej své srdce. Budeš-li chtít zůstat, bude to v pořádku. Budeš-li chtít jít se mnou, přijmu tě s otevřenou náručí. Neboj, prostě poslouchej své srdce" Usmál se na něj. Hondour přikývl. A pak zívnul a položil hlavu Radimovi do klína. Usnul.

Ráno se probudil a jemně olízal Radimovu tvář. Zůstal s ním celou noc. A proto. Ne...je přece divoký pokemon. Po snídani Radim ukázal hondourovi jeho pokebal. "Tak už jsi se rozhodnul?" zeptal se ho Radim s úsměvem a hondour přikývl a otočil se. Začal odcházet směrem k lesu. Nevěděl proč se u z očí řinou slzy. Nedokázal se otočit. Věděl, že Radima bolí, vidět ho odcházet. A pak, poté co ho pohltily stíny prvních stromů pochopil. Konečně porozuměl, co mu říká jeho srdce. Pororuměl tomu proč pláče. Otočil se a rozběhl se k Radimovi, který na něj překvapeně koukal. Skočil na něj a povalil ho na zem. "Takže zůstáváš se mnou?" Zeptal se Radim a hondour přikývl.

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama