Série 1 díl 1 všechno se změnilo

3. dubna 2016 v 19:48 | Fialka Bellossom |  desátý Doktor

Všechno se změnilo

Možná Vám tato část bude připadat trochu nudná, je to hlavně o seznámení Doktora s jeho novou kamarádkou, ale nebojte, je tam i trochu akce a příští díly budou více akčnější.

Měl to být den jako každý jiný. Budík zazvonil přesně v sedm, jako každý den, vyskočila jsem z postele a zbalila si vše potřebné do školy. Chodím do prváku na střední, byl právě listopad, čili třetí měsíc školy. Hodila jsem do sebe rohlík a vyrazila. Byla jsem nervózní, měli jsme psát první velkou písemku z fyziky. co se týče písemek, tak jsem dost panikář.


Jak se tak prodírám davy, tak spatřím jednoho muže. Byl velice krásný. Na sobě měl proužkované sako a kravatu. Usmál se na mě a já mu to oplatila. Vypadal jako milý chlap. Celou cestu do školy jsem na něj nedokázala přestat myslet. Netušila jsem však, že mi změní celý život. Ve škole jsem však měla jiné starosti a na muže z rána jsem zapoměla. Písemku jsem bohužel zkonila. Úplně mi to vypadlo. Naštěstí byla poslední hodinu. Vyběhla jsem ze školy se slzami v očích. Nekoukala jsem kam běžím. Byla jsem ponořena v hněvu na sebe samu. Jak mi to mohlo vypadnout z hlavy? Jak už jsem říkala, neviděla jsem kam běžím. Prostě jsem běžela. Najednou jsem zastavila. Asi to byl instinkt, protože ještě jsem zahlédla kus stínu něčeho velkého. Proběhlo to těsně přede mnou. Zarazila jsem se. Nebyl to stín člověka. Ten kus, co jsem viděla, vypadal jako ocas, ale nějakého pro mě neznámého zvířete. Rychle jsem si utřela slzy. Instinkty mi řkaly, že mám z toho místa co nejtišeji a co nejrychleji zmizet, ale nohy na příkaz k útěku nereagovaly.

Ke svému zděšení jsem viděla, jak se za rohem vynořuje nějaký čumák. Vypadal jako psí, až na to, že byl asi dva metry od země. Tak vysoký pes nemůže být. Netrvalo ani vteřinu a já viděla proti čemu stojím. Obrovský pes či vlk, ale to je jedno. I na všech čtyřech měl přes dva metry. Doufala jsem, že si mě nevšimne. Bohužel, to že zvíře vycenilo zuby, mi řeklo, že mé přání se nesplnilo. Při pohledu na deseticentimetrové tesáky, ze kterých odkaávaly sliny, se mi rozklepala kolena. Obluda zavrčela a moje nohy se rázem uvolnily. Rychle jsem začala couvat, ale jsem tvor velice "šikovný", takže jsem o něco zavadila a spadla. Strašně mě bolel kotník. Nedokázala jsem vstát, a ta stvůra se ke mě blížila. "Jako fakt" pomyslela jsem si "to mám zemřít takhle?" Jenže jsem nechtěla zemřít. Kupodivu se mi nějak podařilo vyškrábat na nohy. Tak jsem tam stála. Utíkat jsem nemohla, kotník mě moc bolel. Dýchala jsem zrychleně, věděla jsem, že je konec. Možná dokážu stát, ale bez cizí pomoci neudělám ani krok. Stála jsem u konce stěny nějakého baráku. Tam pak začínala jiná postraní ulička. Chtěla jsem zkusit skrýt se tam. Najednou jsem dostala infarkt.

Někdo mě chytil za ruku a prudce strhl do postranní uličky. Chtěla jsem kouknout kdo to je, ale v tu chvíli se mi podlomila noha. Neznámý mě podepřel a utíkali jsme. Přímo do míst.......no nazdar.....skoro celou šířku uličky zabírala modrá budka. Tak teď je úplný konec. Těmi škvírami se neprotáhnem dost rychle a pro zvíře, které nás pronásledovlo nebude problém budku zničit. Vždyď je ze dřeva. Chtěla jsem něco říci, ale muž honem otevřel dveře a oba jsme vešli dovnitř. Opřel mě o nějaký plot a šel ke...no vypadalo to jako řídící panel. Počkat vlezla jsem do malé budky. Pomalu jsem si začínala uvědomovat co vidím. Dokonce jsem už začala vnímat i toho muže. Ten muž byl ten, kterého jsem viděla ráno.

"Ahoj, jsi v pořádku?" zeptal se mě, a já odpověděla, že mě jen trochu bolí kotník, ale že je jen vymknutý. Někam odběhl a přinesl mi obvaz. Ovázal nohu, ať s ní můžu alespoň trochu chodit a smál se na mě. Opětovala jsem jeho úsměv a podotkla "Je větší zevnitř." "Ano, to je, říkám jí TARDIS. Já jsem Doktor" představil sebe i svoji budku. "Já jsem Bella." řekla jsem mu a z pusy mi vylétla otázka: " Co to bylo za tvora? Na psa i na vlka to bylo moc velké a neodpovídalo ani chování." Zarazil se a usmál se. Řekl mi, že mám naprostou pravdu. Že prý to byl Wolfgiant, obří tvor z velmi vzdálené planety s moc divným názvem. Prý se obvykle nechová agresivně ale omylem prošel trhlinou v časoprostoru a ocitl se tady a je zmatený, vyděšený a sám. Proto je prý agresivní. Pak mě ujistil, že trhlinu už zavřel.

Pak s na mě podíval a řekl: " Ty jsi brečela, stalo se ti něco šatného?" "Jak jsi to...."zarazila jsem se, tohle jsem vůbec nechtěla říkat. Usmál se na mě a řekl: "máš červené oči." Vysvětlila jsem mu teda svůj problém. Vypálil na mě otázku z toho učiva na které jsme psali a já automaicky odpověděla. Zvedl obočí a řekl. "Bello, Bello, Bello, měla by sis vce věřit, ty znalosti tam v hlavě máš." Já se zarazila a pak hned jsem se vzpamatovala. "A co wolfgiant" vykřikla jsem. "Musíme ho uspat, bohužel na jídlo se nechytí tak budu muset použít uspávycí šíp" řekl a odnikud vytáhl luk s šípy. Chystal se otevřít dveře a já vykřikla zděšením. On se jen usmál a otevřel. Já zírala na prosluněnou louku. Vylezla jsem ven a asi jsem se tvářila dost šokovaně. Doktor na mě kouknul a řekl: " TARDIS znamená Time And Relative Dimension in spice. Cestuje skrz celý prostor a čas." Přikývla jsem. "Tak jo, chceš mi pomoci s tím wolfgiantem?" Opět jsem přikývla. Řekl mi, že mám jít zpátky do TARDIS a já ho poslechla. Vysvětlil mi plán: "takže, musíme se dostat wolfgiantovi na dostřel, ale ne moc blízko, uspávadlo zapůsob během pár vteřin. Pak ho naložíme do TARDIS a vrátíme ho domů. Hele, Bello tak mě napadá, jestli by jsi pak nechtěla cestovat se mnou?" Nadšeně jsem přikývla, ale pak jsem mu řekla "promiň, Doktore, ale nemůžu, chodím do školy a rodiče by měli strach. Do devíti musím být doma" "Je to stroj času, můžeš se mnou putovat třeba rok a já tě vrátím do dnešního večera" usmál se na mě. Já byla nadšená a bez váhání jsem souhlasila.

Pak přešel k řídícímu panelu a odcestovali jsme pryč. Nevěděla jsem kam. Doktor mi podal luk a šípy a řekl, že kdyby na mě wolfgiant zaútočil, mám střelit. Sám si luk a špy vzal také. Vylezli jsme s TARDIS do bludiště uliček. Bylo to kousek od místa, kde mě ten tvor předtím napadl. "Drž se u mě" poručil Doktor. Já neměla důvod ho neposlechnout, alespoň z počátku. Neušli jsme ani 20 metrů a zaslechli jsme vrčení. Bylo vzdálené, ale já se prostě vyděsila....a zkazila to, jako vždy. Jakmile jsem vrčení zaslechla zdrhla jsem. Doktor na mě volal, ale já měla moc velký strach se otočit nebo zastavit. Nevím, zda za mnou běžel. Prostě jsem utíkala, bohužel pro mě směrem k té nestvůře. Svou chybu jsem si však uvědomila až poté, co jsem wolfgianta spatřila. Strnula jsem a ta příšera vycenila své tesáky. Nedokázala jsem se pohnout. Nedokázala jsem křičet. Dokázala jsem tam jen stát a dívat se, jak se ke mě ta stvůra blíží. Bylo mi to však jedno - zas jsem to pokazila. Doktor se mnou určitě nebude chtít mít nic společného, když jsem zdrhla jak vyděšené štěně při nebezpečí. Byl konec a bylo mi to jedno, teď už jo. Stvůra byla asi metr ode mě. Najednou se mi setmělo před očima, a já cítila, že padám do hlubin. Tohle je smrt? Jako bych slyšela něký svist a zakňučení, ale z velké dálky, to asi jsou posmrtné halucinace. Nebo ne? Slyšela jsem hlas, z velké dálky. Opakoval mé jméno: "Bello, Bello, no tak vzbuď se Bello." Hlas postupně sílil a já otevřela oči. Ležela jsem v TARDIS a nademnou se skláněl Doktor. Očividně se mu hodně ulevilo, že jsem se probrala. "Když byl metr od tebe, tak jsi ommdlela" odpověděl na nezodpovězenou otázku. Pomalu jsem se posadila a uviděla tělo wolfgianta. Spal. "Letíme na Gupiraxii, jeho domovskou planetu" řekl a nastartoval TARDIS. Nepřipadalo mi to ani jako minuta a už jsme přistáli. Doktor naložil spáče na nějaké vozítko pomocí přístroje, který dočasně ruší gravitční působení. Pak jsme společně vyvezli wolfgianta ven. Stáli jsme na louce kousek od vesničky. Za námi byl les. Čekala jsem, že půjdeme do lesa, ale šli jsme k vesnici. "Obyvatelé této planety žijí s wolfgiaty v míru, pokud by jedna strana měla problém, tak přijde k těm druhým" vysvětlil mi Dokor za chůze. Brzy už jsme došli k vesnici a Doktor zaklepal. Otevřel mu nějaký mladý kluk. Doktor mu řekl: musím mluvit s náčelníkem." a kluk odešel a po chvíli se vrátil se starším chlápkem. To byl náčelník. Doktor mu vysvětlil celou situaci a my jsme byli pozváni dál. Ostatní wolfgianti měli ohromnou radost ze shledání. Počkali jsme, až se spáč probudí a rozloučili jsme se. Šli jsme zpět k TARDIS. Doktor se mě cestou zeptal, zda s ním pořád chci cestovat, a jako by tušil, co se mi honí v hlavě řekl: Nic si nezkazila, prostě jsi udělala chybu, to se stane každému. Má odpověď zněla ano. Tak jsme stedy vlezli do TARDIS a vydai se na společnou cestu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 5. dubna 2016 v 8:56 | Reagovat

Jo k prvnímu dílu se dokopávám už tak rok :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama